Do nosu nás nepálí vůně ostrých paprik, protože ty Hartmanovy jsou sladké. Žlutobílé. Zato slunce nám na hlavě brzy vypálí svatozář. Tropický den, na který jsou tady v Dyjákovicích zvyklí. Papriky to místo zbožňují: rostou totiž na polích nejjižnější části naší země; k tomu vlahých – třicet metrů odtud teče jižní Moravou řeka Dyje. Skvělé přírodní podmínky ovšem papriky ze země samy nedostanou. „Pořád na ně myslím, koumám, co zlepšit, a před pár lety jsem přišel na hodně dobrý systém,“ řekne hospodář a mává na ženy uprostřed pole. Od rána tu v tom žáru otrhávají papriky. 

Papriky od Františka Hartmana„To na té práci mám rád: ani jeden rok není stejný, pořád přemýšlím, jak by to mohlo být lepší, pořád něco zkouším,“ říká František Hartman, jehož příjmení znamená „tvrdý muž“. I když on zní laskavě. 

Horal v nížině 

„Ale vůbec, žádný rodák nejsem. Jel jsem sem před vojnou na dva měsíce na brigádu. Já jsem z Orlických hor, tam by to paprikám nešlo,“ řekne hospodář, když se divím, že v jeho řeči slyším jen náznak jihomoravského nářečí. Do Dyjákovic se vrátil i se svou ženou, studentskou láskou z Vysoké školy zemědělské v Lednici. Pěstováním zeleniny se zabývá, živí a baví už třicet let. Posledních dvacet jedna už soukromě. A zelenině dává všechno, na pole chodí i v sobotu a v neděli. Dříve pěstoval různé odrůdy paprik, poslední roky si vybral jen dvě: Century a Galgu. „Musíte k tomu dodat F 1, což neznamená Formule 1, ale označení odrůdy.“ Sazeničky kupuje v paprikovém ráji, v Maďarsku a tam také poznal systém pěstování. A naučil se ho. 

Papriky rostou venku na poli přikrytém černou fólií, na konci dubna a začátkem května se vysadí do země a hned dostanou „tunýlek“. Každý řádek pokrývá jakýsi stan z netkané textilie, vysoký půl metru a široký metr. Pod ním se mají papriky královsky.

Nevadí jim vítr, vláhu dostávají rovnou ke kořenům kapkovou závlahou a taky na ně nemůžou všelijací škůdci. Tak to zůstane celé „šestinedělí“, tedy čtyři až šest týdnů. Na začátku června už jsou dost silné a otevře se jim nebe nad hlavou. 

„Má to spousty výhod: nemusíme třeba používat chemické postřiky proti škůdcům, nemusíme je prát, protože na nich žádné bláto nemohlo zůstat, jsou tedy opravdu kvalitní, plné slunce a vitaminů,“ říká inženýr František Hartman. 

Sklizeň paprikDříve pěstoval papriky na 17 hektarech, dnes dosáhne stejného výnosu – letos čeká 50 tun z jednoho hektaru – na deseti hektarech. Produkci tedy zlepšil nadvakrát – je efektivnější, ohleduplnější a kvalitnější. 

Na prodej ze dvora 

Nejspíš to spolu souvisí v přímé úměře: čím lepší hospodář, tím chutnější a zdravější papriky. „To víte, že se musím starat o půdu, to nejde nechat na jednom místě několik let jen jeden druh – každý si ze země bere něco jiného a něco jiného jí dává. Někde klidně půdu ždímají, co to dá – několik let na ní pěstují kukuřici, protože se dobře prodává. To bych půdě ani zelenině nikdy neudělal. Já to střídám: na paprikové pole zaseju i kukuřici nebo pšenici.“ 

Hospodář Hartman kromě paprik pěstuje na jaře a na podzim květák, také hlávkové zelí, na 25 hektarech brambory „a taky pár drobností na prodej, jak říkáme, ze dvora: cibuli, hokkaido a tak“. 

Poslední paprika mizí z pole s prvním mrazem. „Loni to bylo nejdřív, co si pamatuju, první mráz přišel 3. října, ale většinou sklízíme i v listopadu.“ 

Podzim je daleko. Horké slunce bude živit papriky ještě pěkně dlouho.